Hříbata z chovu Petry Kolertové jako historicky první (v roce 2013) pokřtěna na Kuksu - Slavnosti koni Kuks

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Hříbata z chovu Petry Kolertové jako historicky první (v roce 2013) pokřtěna na Kuksu


                         Petra Kolertová a její život s koňmi
(Paní Jarmila Štanglerová, maminka, vypravuje o Petřině cestě k vlastním koním...
                       ... a nám přeje, abychom si ani my nezapomněli plnit své sny...)

Bydleli jsme tenkrát celá rodina v Trutnově na Výsluní. Skupinky dětí si hrávaly pod bytovkami na hřištích a pískovištích. Najednou mezi nimi chyběla Péťa. Dlouho nebyla a nikdo z dětí o ní nevěděl. To byly pro mě chvíle hrůzy. Navečer se objevila jakoby nic a oči ji zářili nepopsatelným štěstím, že jsem ji ani hubovat nemohla. Bylo jí 5 let.  A kde byla?? Sama si došla pod kopec, kde v domě u kolejí měli koně. Sama si tam domluvila, že tam může chodit a pomáhat. Pracovala, jak ji síly stačily, nikdy si na nic nestěžovala, nikdy se tam nesvezla. Po krátkém čase ale koně prodali. U nás doma nastal smutek.

Děti na hřištích si pořád hráli a naše Péťa zase nikde. Návrat rozzářených očí prozradil další nalezené koně. V té době, kolem roku 1983, jich opravdu moc nebylo. Našla na Dvoračkách lesácké pomocníky. Opět nastalo každé odpoledne u koní, pomáhat, čistit a opečovávat koníky. Opět bez ježdění, opět bez naříkání a stěžování si. Zase byla šťastná. Po delším čase se koník zranil v lese a ve stáji už nebyl. I ostatní zmizeli. U nás doma opět nastalo období smutku.

V té době bylo jasné, že bez koní nebude, že je hlava svéhlavá a koně najde. Bylo ji téměř 12 let, když začala chodit do JK Bojiště. Dostala kolo a na kole jezdila až tam a zpět téměř každý den  ( škola u nás bylo často zapovězené téma a Pandořina skříňka v jednom), ale měla koně. Tam si občas i na koně sedla, když se nějaké starší slečně chtělo ji na koně na chvíli posadit. Už v té době hodně věděla, vystřihovala články, četla knihy o koních i encyklopedie.  O koních ji zajímalo úplně všechno.

Až jednoho dne její oblíbená kobylka dostala koliku. Přijela domů ubrečená a nešťastná, tak jsem ji naložila do auta a jeli jsme zpět. Byli jsme ve stáji s majitelem a veterinářem téměř do rána. Kobylu jsme vytírali a procházeli, veterinář ji strkal hadičky do krku a snažil se. Snažili se všichni. Nad ránem kobylka svůj boj prohrála. To byla rána. Do týdne z Bojiště odjela ještě jedna kobylka a to bylo zlé. Tenkrát i pro mě, jako absolutní nekoňačku to byl šok a zlom v jednom. Věděla jsem, že od té doby musím Peťu podporovat jak to jen půjde. Myslela jsem, že si koně zase najde, i když rána v srdci byla hluboká.

Čas najde lék na každou ránu a tak po čase opět začala hledat. Ona v podstatě nikdy hledat nemusela, přišlo mi to, jako by ji ti koně nějak přitahovali k sobě. Najednou prostě věděla, kde jsou a rozjela se k nim. No a tak se jednoho dne rozjela na Kriblici, kde už v té době měl koně pan Kollert a tak se Péťa domluvila na výpomoc u něj.  To byl krásný čas. Byla už starší a pan Kollert ji začal brát i s koníkama ven, radil jí jak jezdit . Moc si to užívala. Kobylka Linda měla hříbata a tak Peťa nejezdila, chodila s ní běhat a vůbec, měla ji jako velkou kamarádku. V té době se u nás kobylka Linda skloňovala ve všech pádech. Jenže každá pohádka má svůj konec. Tahle má taky. Pán Lindu prodal.  Nepomohlo ani to, že tam po Lindě zůstala dvě hříbata, tohle zklamání už bylo tak velké, že to Petra nepřestála. S koňmi byl konec.

Petra dostudovala a začala pracovat. Z první výplaty si koupila psa se slovy, že toho ji nikdo neprodá ani nevezme, a na dlouhou dobu se věnovala jen výcviku psů. Našla si cvičák ve Dvoře Králové a opět pomáhala tam se vším, jezdila tam jako domů. Složila několik zkoušek a několik skupin začínajících psovodů ke zkouškám dovedla, pomáhala s výcvikem. U jednoho psa nezůstalo. S jedním dělala služební výcvik, s dalším agility, bylo toho dost. Co čert nechtěl, na cvičák dorazili koně. Kolem veliké pozemky k tomu účelu majitele vybízeli. No a kráter na srdci se začal zacelovat. První pohledy na pastviny , nové pohlazení a zasněné pohledy . Během této doby si pořídila rodinu. Dvě krásný děti.

Když jednoho dne potkala ve městě kamarádku, která má svoje koníky, slovo dalo slovo a i s dětmi se vypravila na “procházku„ ke koním. Protože byla na mateřské a bylo krásné počasí, začala na ty procházky chodit hodně často. Od té doby už šlo všechno naprosto přirozeně. Z  návštěv u kamarádky se stala výpomoc a nakonec i kompletní obstarávání koní, když bylo potřeba pomoci. Jak děti rostly, bylo jasné, že dceru Ivanku potkalo stejné pouto ke koním jako maminku. Když kobylku Páju, starší dámu v letech, postihlo lehké schvácení kopyt, bylo jasné, kdo s ní bude chodit na procházky - než Petra udělá práci, půjde s kobylkou na procházku dcera Ivanka. Jak šel čas, kamarádka nabídla Pétě, ať si koupí svého koníka a Ivanka se bude dál starat o Páju. A bylo to. Rodina stála před nevyhnutelným a tak do naší rodiny přišel NÁŠ první kůň. Kobylka Katikus, anglický plnokrevník, rychlý, zrozen k běhu. Naše Péťa měla co chtěla. Nastal kolotoč soustředění, tréninků a zkoušek.

Když se kdokoli zeptal na možnost ke svezení, odpověď byla vždy jasná. Na Kat ???? V žádném případě!
Petra tedy vyhledala koně, kteří se nemají až tak dobře, ale mají rádi děti. Do oka padla Oyster–Sund (pro nás Safira), kobylku jsme vezli domů 250 km,  Péťa ji dala do pořádku a Safirka pak vozila děti skoro každý den. Děti chtěly chodit často, chtěly se učit. Nedalo se dělat nic jiného než koupit dalšího koně. Přišly tedy Sanna Van Gelinden a Irish Ivy Van de Rozenhof, kobylky irského coba. Hubené, nenakrmené a nevěřící v dobré zacházení. Koně jsou úžasná stvoření a Péťa dělá konečně v životě to, co ji baví. Dnes tyto kobylky pracují s dětmi a Péťa založila JK Na Valech, oddíl registrovaný pod Lokomotivou Trutnov, což je zastřešující organizace sportovních oddílů v Trutnově. Skloubila jezdectví, výchovu dětí a chovatelství, protože její irské kobylky mají opravdu výborný původ. Mají v chovnosti velmi významné ocenění, doma mají několik pohárů na mezinárodní úrovni.

Dcera Ivanka má svou kobylku Lauru, dotáhly to holky spolu tak daleko, že v rocce 2016 vyhrály Jízdu zručnosti a odvodily Hubertovu jízdu v Havlovicích jako lišky.

Život oddílu je už ale úplně jiný příběh.

Péťu v tuto chvíli čeká poslední úkol, který si dala ….. o kterém sní celý život. Ráno se probudit s výhledem na své pastviny a svoje koně. Zafinancovat svůj vlastní ranč, vlastní zázemí pro její koně.  Věřím tomu, že ona to dokáže. No a já ??? Já ji budu pořád podporovat a budu s ní.

Nezapomeňte si plnit své sny
Jarka
______________________________________________________________________________________________________________________________________________
Vaše cesta do jezdeckého oddílu Petry Kolertové

může začít domluvou s Petrou na tel. 733 571 433

nebo přes tyto webové stránky:

_______________________________________________________________________________________________________________________________________________
 
Copyright 2016. All rights reserved.
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky