S láskou ke koním jsem se už narodila...
(...v roce 2017 nám Majka Bíbrová vyprávěla o dětském snu o bílých koních)
Můj děda z maminčiny strany byl povozník – vápeník. Vápeníci jezdili po kraji a prodávali nehašené vápno, které prášilo. Do vozu proto zapřahali šimly, na kterých ten prach nebyl tolik vidět. Druhý děda pocházel zase z kovářské rodiny. Mne to táhlo ke koním odmala. Doma jsme měli jen 4 krávy, se kterými se také tahalo. Jezdila jsem tedy alespoň s nimi. Když potom začalo družstvo, vozila jsem se ráda na šajstroku a prosila kočí, aby mi půjčili opratě. Konečně jsem držela na opratích koně!
Ve dvaceti letech, po ukončení střední školy, jsem si koupila svého prvního koně. To byl hnědák Hoch (podomácky Hošek), potom k němu přibyl ryzák Norik, ale pořád mne to moc táhlo k běloušům.
Sen o bílém koni se mi nakonec splnil. Když v hřebčíně v Kladrubech n/L třídili koně, koupila jsem si tam první šimlu, Sylvu. Byly jí 3 roky a kupovala jsem ji již hřebnou. Peníze na ni jsem si tenkrát vypůjčila a jela pro ni traktorem, ale vše dopadlo dobře. Sylvie nám postupně dala 7 hříbat, poslední byla dokonce dvojčata. Dodnes vidím, s jakým údivem se po ohřebení dívala na to, že hříbata jsou hned dvě. Podívala se na hříbě - na mě - na druhé hříbě - zase na mě...
Sylvii bylo 28 let, když jsme se loučily. Bylo to hodně smutné!!!
Poté jsem si, zase v kladrubském hřebčíně, koupila dvě klisny – polosestry Aranku a Aldatu. Po výkonnostních zkouškách byly obě zařazeny do chovu. Aldata mi dala jednu kobylku, Aranka 3 hřebečky a 3 kobylky. S Aldatou jsem se ze zdravotních důvodů musela rozloučit před dvěma lety, ale druhá Aranka si u mě užívá důchodu. Je jí 24 let, ještě ji občas zapřahám na krátké vyjížďky. S Arankou teď sdílí stáj dvě další klisny, samozřejmě šimly. Jsou to kladrubačky Xara (podomácku Tara) a Madlen, koupené z Nebanic.
Všechny své koně jsem vždy zapřahala jak do kočárů, tak do zemědělských strojů. Chodili ve voze, sváželi seno, orali, vláčeli, tahali sečku nebo sekačku. Nejsou to tedy jen dámy pro parádu.
Když byly děti ještě malé, jezdili jsme v létě na čundr. Na valník se přidělala plachta, vzali jsme nejnutnější proviant a krmení pro koně a na týden jsme vyjeli. Na noc jsme se vždy zastavili někde u lesa, nakrmili koně, přespali a ráno se jelo dál. Seč, Horní Bradlo, Trhová Kamenice, Havlíčkova Borová, Přibyslav, Golčův Jeníkov… Dnes už je to minulostí, ale byly to krásné časy. Doufám, že splním slib, který jsem dala vnoučatům a toto krásné putování s koňmi si zopakujeme.
V současnosti jezdíme se spřežením na svatby a projížďky po okolí, na různé slavnosti, narozeniny, akce pro děti, maškarní průvody. Nejdál jsme byli před 3 lety na Hasičských slavnostech v Litoměřicích. Sjelo se tam 18 párů koní, aby v průvodu táhli historické koňské stříkačky.
Poslední dva roky také vozíme návštěvníky po pardubickém závodišti při dostizích. Při jízdě vyprávím klientům o historii závodiště a různé příhody s koňmi. Říkají nám VESELÝ KOČÁR a nám samotným ČERVENÉ KARKULKY. Šimly totiž nosí červené čabraky na uších a my na kozlíku máme červené kloboučky. Se mnou na kozlíku jezdí Lenka, mladá paní, která má ráda koně a přistěhovala se k nám do sousedství před třemi lety. Ráda říkám, že jsem si ji „adoptovala“. Jezdíme od té doby spolu a u koní je mojí nepostradatelnou pravou rukou. Zrovna teď se chystá koupit si prvního vlastního koně...no samozřejmě :-) - bílou kladrubačku.