Nejmilejší Mišák Martina Kvapila
(krátké Martinovo vyprávění o dlouhých letech v lese...jen se svými koňmi)
Hodně vody proteklo koryty horských potoků a hodně kroků museli udělat Juráš, Mišák, Blanka a ti další od dob, kdy to všechno začalo. Ale kdy to vlastně začalo? Snad tehdy v roce 1988, kdy jsem od státních lesů převzal Juráše – svého prvního chladnokrevníka. Začali jsme spolu chodit do lesa a začátky byly hodně těžké. Neměli jsme vůbec nic. Postupem času jsme projeli spolu Šumavu, Krkonoše i Jizerky, než Jurášek odešel do koňského důchodu a nahradil ho Mišák, kterého mám dodnes, a už u mě dožije.
Musím se zmínit i o Blance a Robinovi, kteří přišli a zase odešli, ale Mišák, ten úžasný, trpělivý Mišák je a bude mým nejmilejším koněm. Nikdy mě nenechal ve štychu a je na něj stoprocentní spoleh za každé situace a nejen v lese. Stejně jako se mluví o lásce na první pohled mezi lidmi, i my jsme si od první chvíle padli do oka.
I když se práce s koněm v lese pro laika na první pohled může zdát romantická, mohou nastat situace, které vyžadují okamžité rozhodování od koně i kočího. Krátký časový úsek potřebný k vyslovení povelu může být příliš dlouhý k odvrácení hrozby nebezpečí. Proto mezi námi musí fungovat myšlenkové propojení. Lze tedy říci, že Mišák chodí na myšlenku a dokáže předvídat má rozhodnutí.
V současné době s ním chodí do lesa Jurášek junior, který se vlastně všechno učí, ale má chuť a jednou bude stejně dobrý jako Mišák. Pracujeme převážně v Českém Ráji a občas zavítáme i do Jizerských hor.
Bylo by možná zajímavé, kdyby mohli své pocity dát na papír i oni. Ti dobrosrdeční krasavci, kteří pro nás denně vydají ze sebe úplně všechno. Proto je beru za rovnocenné partnery a jsou mými skutečnými přáteli. Doufám, že jim to člověk vrací alespoň péčí a vlídným slovem. Snad. Přečtěte si to v jejich očích.
A tak to spolu táhneme a pokud nás budete potřebovat oslovit, jsme k dispozici na [email protected].